Snad úplně první moment, kdy jsem si poprvé uvědomila, že rostu pro práci s lidmi, byl, když jsem v družině dělala vše možné, abych rozesmála stejně starou plačící holčičku. Když místo slziček přišel záchvat smíchu, utvrdila jsem se v tom, že udělám vše proto, aby se kolem mě lidé cítili dobře, šťastně a zmenšilo se jejich trápení.

V deváté třídě, kdy se ještě jako děti rozhodujeme, co vlastně se životem, jsem byla absolutně bezradná, chtěla jsem dělat úplně všechno. Nakonec vyhrála Střední škola pedagogická v Litoměřicích obor Předškolní a mimoškolní pedagogika. A nemohla jsem si snad vybrat líp. V Litoměřicích se totiž dbá na to, aby "mateřinky" byly všestranné a měly co nejvíc praxí nejen ve školkách. Po střední škole jsem malou chvilku strávila na vysoké, ale přišlo mi, že to není to pravé.

Vítr mě zavál do Ústí, kde jsem nastoupila do stacionáře pro mentálně i fyzicky postižené a osoby s poruchami autistickeho spektra. Tahle práce mě hodně zocelila a dotvořila mou osobnost. V práci pro mě byli nejdůležitější klienti a cílem každé mé služby bylo, aby se se mnou klienti smáli a cítili se co nejlépe. Důvodem mého odchodu bylo vedení služby.

Vrátila jsem se do Loun, které jsou mému srdci nejbližší a shodou okolností jsem tak mohla stát u otevření této dětské skupiny. Snažím se být člověkem všestranným, abych dokázala být co nejlepší vzor pro dětičky, ale přiznávám, že víc tíhnu ke knihám a výtvarnému projevu než k pohybovým aktivitám. Každý den kdy se dětí smějí od příchodu do odchodu je pro mě úspěch.